Jak se (ne)zbláznit při homeschoolingu I.



Domácí vzdělávání může být i velmi náročné. Jsou dny, kdy mi celá ta banda pěkné drásá nervy a představuji si, jak by mi bylo, kdybych 1 kus školou povinného měla na dopoledne ve škole, 2 kusy školkou povinné měla na téměř celý den ve školce a dělala celý den tutu nunu jen na nejmladší batole. Jak se poprat s negativními pocity, stresem a frustrací a co jsem za dobu HS vypozorovala sama na sobě jsem se pokusila shrnout na následujících řádcích.

V závislosti na rozpoložení našich dětí a mne, vznikají negativní emoce a stress u nás doma z následujících situací:

1. Sourozenecké hádky
Ano, sourozenecké hádky na denním pořádku. Myslím, že někdy prostě kluci jednoduše vstanou z postele tou špatnou nohou a všechno je od rána špatně. Pouhý pohled jednoho na druhého může zapříčinit nekontrolovatelný emoční výbuch. Občas mám pocit, že to musí být erupcí na slunci, jelikož absolutně nechápu, co se vlastně děje a proč se systém doma hroutí obrazně řečeno jako domeček z karet. Příkladem mohou být situace jako: zaměněné trenky, nášlap na miniaturní kostečku lega (z osobní zkušenosti vím, jak to bolí), nespravedlivě rozdělené lentilky (každý smí jen jednu, ale závidění té jedné je prostě „lidské“), nedostatečně rychlá záměna pyžama za denní oděv a tím ztráta schopnosti přesunout se na snídani, znovuobjevená hračka, která byla vyřazena, nicméně TEĎ je opět v kurzu, a dále samozřejmě cokoli co pronesu nahlas směrem k nejstaršímu ohledně jeho školních povinností. Ať už je důvodem cokoli (i ta erupce), vždycky se snažím najít „jádro pudla“. Když objevíme, že důvodem domácího napětí je banalita, tak i tu banalitu je potřeba řádně prodiskutovat, jelikož co je pro mě na úrovni „netřeba se zabývat“ je minimálně pro jednoho potomka nepopsatelně důležitá záležitost, jejíž odbytí může vyvolat zatvrzelost na celé dopoledne.

Ve své podstatě by sourozenecké rozepře měly být naprosto normální. Děti se tím učí, jak se vyrovnávat se svými emocemi, jak vycházet s druhým, učí se ustoupit, pohádat se a pak se omluvit, uvědomit si, že svým chováním mohou druhému ublížit a že když udělám chybu, tak ji mohu opět napravit. Je to takový celoživotní proces socializace. Osobně považuji za důležité, aby z každé menší či větší hádky každý vyšel jako vítěz. Nakonec se u nás každá bouře nakonec přežene, děti se obejmou (ne vždycky se jim do toho chce, ale funguje to dobře) a mají se zase rádi.

2. Situace, které jako rodič nemám pod kontrolou
Situace, které jako rodič (a jejich fakt hodně) nemám pod kontrolou, mě čas od času dohánějí „k šílenství“.
– Ranní kutálení se z postele: dvě děti jsou ranní ptáčata, třetí by v pyžamu pobylo až do večerního koupání,
– denní stolování: různorodost chuťových pohárků našich dětí nezná mezí a o individuálních představách časového harmonogramu přísunu potravy radši nemluvit,
– jde se ven: nastává totální chaos během oblékání především v zimě, kdy vzhledem k početným vrstvám oblečení je před odchodem potřeba navštívit WC, nelze najít minimálně jednu čepici a jednu a půl rukavice, došlo k záměně bundy a je potřeba vyměnit štrample, páč někdo vylil na zem vodu a jsou mokré. Do toho nejmladší už netrpělivě svým křikem všechny popohání: rychle, rychle nebo „budu zlej!“
– návrat domů, kdy je potřeba se vydrápat do třetího patra s jedním dítětem v jedné ruce, druhým dítětem v druhé ruce, přeplněným batohem z obchodu a tu a tam je zapotřebí ještě něco pobrat co popadá cestou a v neposlední večerní rituály ukládání k spánku.

Někdy mám pocit, že jsou naše děti z Marsu a spánek nepotřebují. Já ležím polomrtvá v posteli, a dva nejstarší vedle aktivně diskutují a ráno jsou jako rybičky, přičemž já nemůžu rozlepit oči.

….. pokračování příště …..

You may also like

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *