Jak se (ne)zbláznit při homeschoolingu II.



…. pokračování předchozího článku.

3. Hodnoty Vaší rodiny

Dáte-li dítě ve třech letech do školky, ve které stráví většinu dne, poté v 6-ti letech do školy s  družinou a o víkendech se o ně střídavě starají babičky, moc prostoru pro vlastní iniciativu Vám nejspíše nezbude.

V případě HS jste Vy a vaše rodina těmi, ze kterých bude dítě nejvíce čerpat, jelikož s Vámi tráví většinu svého času. Děti se učí tím, co vidí a slyší kolem sebe. A jsou to přece Vaše děti, tak čí návyky by měli mít? Co je pro Vás, vaši rodinu tím nejdůležitějším, jaké máte hodnoty a co chcete svému dítěti předat? Každý jsme něčím výjimeční.

Máte více dětí? HS jim umožní společně vyrůstat, spolupracovat, navzájem se učit a předávat si zkušenosti. Také vy jako rodič získáte více času na své děti, a také možnost je lépe poznat, rozumět jim a růst společně s nimi.

4. Kde jsou má práva?

Každé ráno, ještě předtím než se mi podaří otevřít oči, už musím čelit brebentícímu kulometu. To se mi obvykle snaží některé z dětí předložit „logická“ zdůvodnění, proč bych už neměla spát a měla bych „už něco dělat“. Při přesunu do koupelny obvykle někde srazím cimbuří hradu z dupla, rozšlápnu plastelínu, a nakopnu si palec o nějakou zapomenutou kostku. Další cesta pak vede do kuchyně, kde mě čeká (stejně jako každý den) nazapomenutelný pohled na hromadu neumytého nádobí. Navzdory této překážce se pokouším připravit snídani.

Když máme zvládnuté ranní rituály spojené s neatraktivním převlékáním z pyžama, tak je většinou vyhráno. Zbytek dne už se odvíjí od knihy, hry, či jiné aktivity, která je momentálně v kurzu. Já pendluji mezi kojením, přebalováním, legem, abecedou a vyjmenovanými slovy. V momentě, kdy si dovolím usednout k počítači, otevřít knihu, zvednout telefon, či v sedě usrkávat meltu, strhne se boj, nebo mě někdo právě urputně potřebuje.  Lépe by to člověk nenačasoval. Občas se přistihnu s myšlenkami „a co já?“ …..

 

5. Nereálná očekávání

Nereálná očekávání je možno rozdělit na dva pohledy

A) očekávání moje – jako rodiče od dětí, a také ode mne

B) očekávání dětí

 

ad A) Moje tak trochu noční můra, kdy si uvědomuji, že je něco špatně. Stále mi v hlavě hrabe něco jako: už je ve třetí třídě a stále plynule nečte, opakovaně píše PYlník, pří sčítání a odčítání do 100 počítá na prstech, při násobilce je schopný vystřelit, že 3×3 = 36, a 2×8 = 40. Přitom dobře vím, že číst se prostě naučí tak jako tak, a jestli teď, nebo za dva či tři roky je jedno. Naštěstí jsem se už také něco naučila a nad „hrubkama“ v psaném textu se dokážu povznést. Přijde mi jako hloupost, aby se i/y po souhláskách a vyjmenovaných slovech učily 7- 8 mi letá děcka. Ty si mají přece hrát. Škoda jen, že si okolí a školní instituce myslí něco jiného, a tak ten tlak z venku je občas dosti citelný.

To zvládnu. To stihnu. Ještě pověsit tohle prádlo, tamto složit, posbírat hračky po zemi, setřít podlahu aspoň v kuchyni, vysát koberec, utřít prach …. To už je deset večer? A vedle to štěbetá a štěbetá 😊 Za úspěch považuji, když uložíme mladší děti před osmou večer, a starším dočteme do devíti. Mám pak celou hodinu na to, abych se pokusila chaoticky pobíhat po bytě a přivédla prostory do obyvatelného stavu. Ne, opravdu není reálné mít stále vše perfektně uklizeno.

Pro mne už začalo být mnohem jednodušší přijmout „organizovaný chaos“ a smířit se s tím, že psací potřeby nejsou v šuplíku, ale pod stolem, nádobí je možno mýt přímo před použitím, všudy přítomná plastelína a lego jsou vlastně roztomilé a opravdu ne každé jídlo, které uvařím je hodno aby se dostalo až do žaludku.

ad B) „Mami, koupíš mi podvodní kameru?“ slyším už tak po desáté během jednoho dne. Můj dotaz typu: „na co ji budeš mít?“ dnes už žádné z dětí nedokáže zaskočit – no přece, abych ti mohl ukázat, co bylo v Chorvatsku v moři. A kde s ní budeš fotit, když tu nemáme moře a třeba k moři letos nepojedeme? – to nevadí, fotit budu u babičky v bazénu“

Nebo: „Mami, už vím, co chci k narozeninám. Auto, ve kterém můžu jezdit! Nic jiného nechci!“

Děti si umí přát opravdu velké věci a mnohdy to dá pořádnou práci je citlivě přesvědčit, že ne všechno je potřeba mít doma v šuplíku a že na světě je spousta jiných krásných věcí, které se mnohdy ani nedají přepočítat na peníze.

Co si uvědomuji, a co se stále učím je, že úsměv a radost je základ. A že ne násobilka a pýcha, pytel pysk….. nýbrž všední i nevšední zážitky jsou tím, kterých si naše děti opravdu cení.

You may also like

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *