Italské jaro

Milióny mušlí

Při včerejším proklikávání fotek jsem náhodou narazila na momentky z Itálie, kde jsme zavítali v rámci našeho čtyřtýdenního putování Evropou. Vzpomínky mě tak pohltily, že jsem otevřela texťák a začala je spontánně sepisovat.

Někdy minulý rok v dubnu nás napadlo, že bychom se ještě před narozením čtvrtého prcka mohli společně podívat někam k moři. A poněvadž jsem už byla v posledním trimestru, museli jsme se rozhodnout pokud možno co nejrychleji.  Po nereálných návrzích typu Karibik, Filipíny a Austrálie jsme se dohodli, že se vydáme směrem k Itálii a uvidíme zda se tam dostaneme.

Vzhledem k cestovatelské nevyzpytatelnosti našich dosavadních tří ratolestí a cenovým nákladům jsme se rozhodli po cestu autem. Cesta autem má totiž tu výhodu, že můžete kdekoliv zastavit, můžete se zdržet podle libosti a v závislosti na situaci operativně měnit plány.

Manžel oznámil v práci, že ho tam teď měsíc neuvidí, já v rychlosti vyprázdnila skříně a jejich obsah bez ladu a skladu nasoukala do našeho roomstera. Širší rodina si samozřejmě nechápavě ťukala na čelo, co nás to zase napadlo, naštěstí však už pochopili, že cokoli říkat je naprosto zbytečné.

A tak jsme odvážně a s velkým očekáváním vyrazili na dvanáctihodinovou cestu.  Po předchozí negativní zkušenosti s cestováním do Chorvatska, kdy jsme skočili na dobře míněné rady našich přátel, že nejlepší cestování s dětmi je v noci, protože děti celou cestu prospí (pěkně nám to tenkrát osladily) jsme nyní zvolili jiný postup. Potichu jsme se radovali, jak je tentokráte přechytračíme tím, že je večer pěkně uložíme do postele, a ve čtyři ráno je přeneseme do auta. Pevně jsme věřili, že se během přesunu buďto nevzbudí, nebo opět během chvilky usnou. Opak byl pravdou. A tak nám naše dvanáctihodinová jízda započala s šesti plně otevřenýma kukadly na zadním sedadle a s úžasnou otázkou vypůjčenou od Shrekového oslíka: „Už tam budem?“

Nabrali jsme tedy směr Vídeň a za stálého štěbetání, prokládaného v pravidelných intervalech onou „kouzelnou“ otázkou jsme se snažili přesvědčit naše auto, že není ještě přece jen tak staré, aby nemohlo ještě alespoň trošičku zrychlit.

Nejmladší dítě konečně zabralo a tak to chvíli vypadalo, že naše prosby o klidnou jízdu budou nakonec vyslyšeny. Co čert nechtěl, kousek před Grazem nás předjíždělo auto, jehož spolujezdec na nás mával a rukama nohama se nám snažil „něco“ naznačit. Manžel se ho nejprve snažil ignorovat se slovy, že žádná z kontrolek na palubní desce nesvítí červeně, takže s autem je vše v pořádku a povídat si s někým z jiného auta v takové rychlosti je značně riskantní.

Vídeň – píchnutá pneumatika

Nakonec se přece jen uvolil a zahnul na první benzinovou pumpu (jaké štěstí, že tam právě byla). V přesvědčení, že nám nesvítí světla obíhal auto a vše kontroloval. Po chvilce došel k přesvědčení, že je vše v pořádku a jal se opět vyrazit. Opodál však stál nějaký pán, který na nás zprvu nechápavě zíral, pak mu to už nedalo a zeptal se jak chceme s tím píchlým kolem jet dál. Super – přední pravé kolo bylo prázdné.

Naštěstí výměnu kola manžel ještě zvládne a tak jsme do půl hodiny byli zase na cestě. Našim prvním cílem však nyní nebylo dostat se co nejrychleji do Itálie, ale sehnat pneuservis. Nejprve jsme se snažili tuto informaci zjistit u pojišťovny, která v rámci povinného ručení slibovala i asistenci při problémech doma i v zahraničí. Milý pán na druhé straně nám klidným hlasem oznámil, že je bohužel sobota a že žádný z jejich smluvních partnerů nemá otevřeno. S příslibem, že okamžitě po příjezdu u nich vypovíme pojištění to manžel rudý vztekem položil. Zmobilizovali jsme tedy rodinu v ČR, aby sedli k počítači a našli v někde pneuservis. Světe div se, ale během pěti minut jsme znali adresu v Grazu, kde nám kolo opravili. Jak to funguje v Itálii jsme nevěděli a představa, že za dvě hodiny píchnem znovu a nebudeme mít jak kolo vyměnit nás opravdu nelákala.

Další část cesty už naštěstí proběhla podle plánu a v poledne nás konečně přivítala Itálie.

Našim prvním cílem k přenocování bylo malé město v severní Itálii Caorle, v jehož blízkosti jsme měli zaplacené ubytování. Caorle je pěkné historické letovisko se spoustou úzkých uliček a nezapomenutelným dómem z 11.století.

Děti si však moc přály k moři, a i přes to, že na koupání to po celou dobu našeho pobytu nebylo (Italové se koupali – brrrrr), určitě se nenudily. Hned první pláž, plně uspokojila jejich dětské představy. Byla písčitá, nikde ani noha, ale hlavně… jelikož jsme dorazili pár týdnů před začátkem sezóny, byla pokrytá hromadami mušlí, roztodivných velikostí a tvarů. Děti se na ně vrhly s dychtivostí loveckého psa a celé dny se pak bavily shromažďováním svého nového pokladu.

A když právě nesbíraly mušle, tak se brouzdaly v moři, hloubily kanály nebo stavěly z písku hradní tvrze aby následně s  dětským nadšením sledovaly, jak se tyto stavby hroutit pod ničivou silou přicházejících vln.

Za dobu, kterou jsme v Itálii strávili jsme se ještě dvakrát přesunuli, navštívili různé pláže, avšak dětské hry jakoby nepotřebovaly žádný jiný materiál než písek, vodu a naplavený materiál.

Na co jsme však nebyli úplně připraveni byla situace, že všude bude tak mrtvo. Místní obchůdky byly hermeticky uzavřeny a šipky slibující italskou pizzu směřovaly jen k zabedněným okýnkům. Takže pokud člověk nehodlal umřít hlady, musel vždy nasednout do auta a vyhledat nejbližší supermarket.

Občas člověk kroutí hlavu i nad nánosy odpadků, které lidem vrací moře a které se povalují všude po plážích, aniž by je kdokoliv uklízel. Postupně, jak se sezóna mílovými kroky přibližovala, vzrůstal na plážích také počet bagrů a traktorů, které chystaly pláže pro turisty tím způsobem, že odpadky zkrátka zahrnovaly do písku. V takových chvílích člověk jen stojí na břehu, nechápe, lituje přírodu ….. a diví se lidstvu:(

You may also like

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *