Plouživé výlety

Nebudeme si nic nalhávat, cestování s malými dětmi vyžaduje notnou dávku trpělivosti. Nezáleží moc na tom kam jdeme, ale pokud cíl cesty není v souladu se zájmem dětí, je to pěkný opruz. Já i má drahá polovička bychom rádi shlédli nějaké ty přírodní či historické památky, podívali se na místa spojená se známými umělci, nebo jen tak obdivovali genia loci romantických městských uliček. A tak po večerech sedíme, plánujeme a vymýšlíme, co bychom tak mohli navštívit.

Avšak když vyrazíme opačným směrem než je pláž, naše putování se rázem mění v hlemýždí závody – dva kroky vpřed a tři vzad. Vysvětlit dětem, že tam tím „touženým směrem“ se nachází místní hrad, který určitě stojí za to navštívit, je v nadlidských silách. Prostě je to nezajímá.

Nejstarší má jasno: „Hrad je snad ještě nudnější než učení. “ Dospěláka toto upřímné dětské tvrzení dokáže pořádně nadzvednout, avšak když jsme společně s manželem zavzpomínali na svá dětská léta a na to proč jsme se na edukativní školní výlety těšili (jestli vůbec), došli jsme závěru, že to bylo vlastně jen kvůli ulití z výuky, volnosti po povinných prohlídkách a kelímku s hranolkami, který jsme si vždy po rozchodu náležitě vychutnali.

Hrad je snad ještě nudnější než učení.

Šestileťák v momentě, kdy zjistí, že jdeme na výšlap, se má tendenci hroutit a vypouštět věty typu „už nemůžu, jsem v koncích a mám strašný hlad“ a dělá, že tady není. Svým unikátním způsobem těmito výkřiky v podstatě kopíruje svého staršího parťáka s pokusem se odlišit … a samozřejmě vydobýt si tak svůj kelímek s úplatkem:-)

Protože tady nejsem, nikam s váma nemůžu jít.

Čtyřleťák, pokavaď ho dobrovolně nevyměníme s mimčem v kočárku, okamžitě někde sežene kus klacku a nastolí vlastní tempo i směr. Posouvá se od jedné okapové roury k druhé, zkoumá rostlinky v květináčích, hledá broučky v trávě okolo cesty. U něho však v tomto jednání nemůžeme hledat prvky strategie, ale daleko prostší důvod: Zkrátka to tak cítí:-)

První cenu v chození vyhrává mimčo. Kočárek je přece pro velké děti, a proč by se vozil, když může se starším bráchou za ruku – už dávno prokoukl, že brácha mu toho dovolí daleko více než rodiče:-). Vození nekompromisně odmítá a na rukou se nosit prostě nebude.  A tak si to capkáme cestou necestou skrz uličky neuličky, a doufáme, že někam dorazíme.

Naše děti jsou zkrátka nejšťastnější na pláži a v přírodě – samozřejmě kromě skateparku. Zkrátka tam, kde je nikdo neorganizuje, kde si mohou svobodně vybrat, co v danou chvíli budou dělat a co budou zkoumat. Běhají, lezou po skalách, řvou na celé kolo a vrtají se ve všem možným.

I když je to mnohdy těžké překousnout, takto nějak to má u dětí podle nás být: Nechat je hrát jejich dětské hry a nemontovat jim do nich „nudné“ dospělácké tužby… vždyť dospělými přece jednou budou po většinu svého života.

          

You may also like

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *