Budu se učit, jen když nebudu vědět, že se učím


Povinné učení (tj. probírání školní látky jako takové) s našimi dětmi bývá pěkný opruz, který nezadržitelně směřuje ke kvalitnímu “vytočení” rodiče.
Nejenže mají naše děti neustále co na práci, navíc je podezíráme, že disponují jakousi tajnou databázi činností, kterou mají neustále připravenou v záloze. Takže i když je někdy náhodou přistihneme, že se jen tak bezcílně, duchem nepřítomně přemisťují po bytě a přijdeme s návrhem “hodnotného” vzdělávání, jsme ubezpečeni že by moc rádi, ale nemohli jsme si vybrat snad horší dobu, protože právě teď se chystají vynalézt a postavit plně funkčního transformera.
V takovéto chvíli si uvědomíme, že tím, že nic neděláme a jen je trošku v danou chvíli popostrkujeme děláme vlastně více, než by se mohlo zdát.

Kupříkladu takovou “hloupou” výrobou Transformera se toho děti vlastně spoustu učí.
Samozřejmě otěže přebírá ten nejstarší, ale zbylí bráchové mu neustále hledí přes rameno. Koukají se na text, který čte, aktivně hledají a podávají součásti, diskutují, přinášejí vlastní pohledy – zkrátka snaží se být týmem.

Nebo trošku z jiného pohledu: tam, kde se při shánění informací nejstarší syn cvičí v četbě, tam se mladší učí poznávat jednotlivá písmena a jaksi je spojit dohromady, čtyřleťák při pohledu na ten rozsypaný čaj doufá, že to jednou taky bude umět … a ten nejmladší se jim to jen snaží svou zlodějskou činností (zne)příjemnit a naučit je trpělivosti:-)

A ještě jinak: Nejstarší kreslí detailní konstrukční plán, mladší se spokojí s návrhem vzhledu, třetí na svém výkresu připravuje barevné provedení … a ten poslední zatím jen opět spiklenecky láme pastelky:-) A tak bychom mohli pokračovat dál a dal.

A tak pozvolna upouštíme od klasického modelu výuky (dnes musíme stihnout probrat toto) a snažíme se daleko více pracovat s aktuálním rozpoložením dítěte a jeho zájmy. Už nemáme pevný rozvrh jako v samých začátcích, který nás stavěl do role hlídače. Dnes se pokoušíme býti spíše něco jako “vzbuzovači zájmu” (slova leader a coach se mi zdají už příliš hnusné a zprofanované).

Dítě se učí vlastně neustále – a pokud ho daná činnost naplňuje a baví, učí se několikanásobně efektivněji. Snažíme se tedy daleko více stavět na tom, že každé dítě je přirozeně zvídavé a tuto vlastnost se zkoušíme podporovat a vytvářet “jen” takové pomyslné plodné podhoubí.

Samozřejmě mnoho lidí namítá, že toto přece není žádná výuka, jen ať se podíváme jak pěkně děti ve škole čtou, píší, odříkávají básničky, jak mají plnou žákovskou jedniček.
Občas nám to tedy nedá a ptáme se jiných dětí, jak se jim ve škole líbí. Většinou nám však odpoví jen kysele zkřivený obličej, nebo krátká slova: NUDA, OPRUZ, OTRAVA.

Ano, naše děti jsou divoké, svobodné, nebojácné, drzé … takové, jakými bychom chtěli jednou být i my – jejich rodiče.

You may also like

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *