Vypovídací schopnost známek


Co říká známka o dětské inteligenci, chytrosti, úsilí, kreativitě, …? Jakou v sobě nese informaci? Nechci teď nikoho popudit, ale známkování formou jedna až pět vidím jako přežitek z doby dinosaurů. Něco, co zde bylo omylem (nebo úmyslně) zapomenuto a již dávno mělo vyhynout. Bohužel, tento způsob hodnocení je již tak hluboce zažrán v DNA českého školství, že o jeho dalším osudu pravděpodobně rozhodne až generační evoluce.

Abych se nedopustil chyby a nevztahoval svoje vlastní názory i na vás, kteří případně čtete tento článek, budu nadále vycházet pouze z vlastních zkušeností, nastřádaných od základní školy po vysokoškolský titul. Cílem článku není házet špínu na vzdělávací systém, ale pouze se zamyslet nad smysluplností známek.

Známku (pokud to není jednička) vnímám jako jakousi formu trestu, která říká, že něco neumíme. Rozpětí znalostí, odpovídající jednotlivým číslům se mezi předměty značně liší a často do hodnocení vstupují i subjektivní faktory. Takže v některých předmětech má trojka daleko větší hodnotu než dvojka v jiném.

Výsledná známka, kterou vidíme na vysvědčení se mnohdy skládala z prostého aritmetického průměru několika málo drobných epizod, které nazýváme Testem či Zkoušením. Z toho plyne, že jedna větší chyba vás může na stupnici shodit o notný kus níž a vyškrábat se zpět na vrchol může být dosti komplikované.

Dalším problémem tohoto systému je, že se děti neučím pro znalosti, ale pro známky. Důležité je, získat dobrou známku proto, aby byli všichni (rodiče, prarodiče, učitel) spokojeni a byl klid. Dítě tak může dostat spoustu jedniček, avšak, když se ho na danou látku zeptáte za měsíc, jeho znalosti mohou odpovídat již třeba trojce. Je to logické, protože mozek má i přes svou složitost jaksi omezenou kapacitu, a tak nezáživné (a tím pádem pro žáka nedůležité) informace celkem rychle maže.

Pak tady máme otázku: „Měla by se známkovat výtvarná výchova, hudební výchova, tělesná výchova?“ Dodnes nezapomenu na základní školu, kdy pro to, abyste dostali jedničku z hudební výchovy, museli jste před celou třídou zazpívat. Zatímco dívky s tímto neměly sebemenší problém, věřte že pro mutující, krákorající kluky byla toto skutečná výzva, kdy utrpělo nejedno ego.

Z mého pohledu nás navíc tento systém učí neustále soupeřit s ostatními. Musíme být přece lepší než oni… a pokud s někým tajně soupeříte, nevěřím, že s ním můžete být opravdový kamarád. Známky taky neúprosně určují sociální postavení dítěte ve třídě. Vytvoří pěkné kaslíky s označením Jedničkáři, Dvojkaři, až Pětkaři. V takovémto kaslíku je dítě pěkně zařazené a takto je na něj také nahlíženo (učiteli i spolužáky).

Daleko spravedlivější by podle mě bylo, kdyby si učitel všímal, jak děti celou dobu pracují, dělal si o nich poznámky, kladl otázky, všímal si jejich postřehů a názorů. V době bilancování (nejen vysvědčení) by pak měl být schopen vypracovat slovní hodnocení žáka, kde by bylo uvedeno nejen to, v čem vyniká a kde ztrácí, ale také předloženy individuální návrhy pro zlepšení. Učitelé jsou vysokoškolsky vzdělaní lidé a měli by tedy toto zvládnout bez většího problému. Navíc trend je dnes jasný – klást důraz na individuální přístup a všímat si daleko více osobnosti dítěte – tak snad to nejsou jen pouhé fráze.

 

P.S.: Vím, že učitelé s tímto nesouhlasí, obrací se jim teď Křivák (kudla) v kapse a argumentují náročností, nedostatkem času, peněz, apod. . Opakuji – je to pouze můj osobní pohled na danou problematiku, ovlivněn mým životním proplouváním systémem.

You may also like

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *