Čtyři děti a „pupík“ u moře

Sliby jsou chyby!“ to si říkáme s mužem už nějakou tu dobu, ale stále nějak nejsme sto dodržet naše „předsevzetí“, že hochům už FAKT NIKDY NIC NESLÍBÍME. Protože, od okamžiku kdy to uděláme, nedají nám chvilku pokoj a chodí jako ten oslík ze Shreka s věčnou otázkou: „Už to bude?“
Jenomže den za dnem se mihne, týden s týdnem se sejde, a naše další manželské JO POJEDEME! Je na světě.

A tak když se začal blížit červen – náš oblíbený čas na Chorvatsko – se nám to tu doma množilo dotazy, kdy že už KONEČNĚ vyjedeme! Ještě, že ten nejmladší zatím nemluví 😊… Ale i tak nám z těch zbývajících tří šla hlava kolem. Přiznám se, že jsme naší letošní dovolené nedávala moc naděje – přece jen pupík poskočil už fest a představa 12-ti hodin v autě mě opravdu nelákala. Za účelem zkrácení cesty na minimum jsme si tedy zabukovali ubytování co nejseverněji v Chorvatsku, kousek od Umagu – čistá jízda 8,5 hodiny.

Sbalili pár triček, trenek, plavky a najeli na náš klasický režim přípravy k odjezdu: Děti půjdou spát a jak usnou – především to mrně, tak je hodíme do auta a tradáááá … a za svítání tam jsme. Ale ejhle. Mrně už asi není tak úplné mrně, i když běžně usíná do půl desáté, tak v den odjezdu nespalo ještě ani v jedenáct. A jelikož už mě to opravdu přestalo bavit, tak jsme naložili auto a s přesvědčením, že prcek usne v autě, přesunuli jsme zbytek posádky do káry a vyjeli.

Před rokem jsme absolvovali podobné trasy dvakrát během 3 měsíců a bez zastávek v kuse. Nejmladší to zalomil a budil se jen na kojení. Teď však asi tušil, že se blíží něco extra, usnul v jednu hodinu v noci, a během hodiny a půl byl opět vzhůru – no a pak už neusnul až do poledního spánku příštího dne. Pro nás rodiče to byla poměrně adrenalinová cesta, neb prcek byl přetažený jak strejdovy kšandy, a co hoďku a půl jsme museli zastavovat. Pravda – když teď chodím 4x za noc na záchod – mi jeho režim docela i vyhovoval.

 

 U moře se však stal zase vzorným miminkem. Na polední spánek lehnul do postýlky, odžvatlal si svoje brebtání, a do dvaceti minut byl tuhý. Také večery byly pro mě klidnější, neboť jsem ho vždy s manželem vyšoupla na večerní kočárkovo-uspávací procházky. Po prvním večeru byl chudák manžel tak doštípaný od komárů, že už pak přesně věděl, kterým oblastem se má vyhnout, kde to štípe o něco méně. Ale, co by pro syna neudělal, že jo, když tam tak pěkně usíná schovaný pod moskytiérou. Věřím, že na spánek našeho prďoly měl pozitivní vliv nejen mořský vzduch, ale i celodenní vytížení, neboli aktivita s tatínkem 😊 Škoda jen, že to nevydrželo i po návratu domů – ach jo….

Jinak věřím, že si dovolenkáři – 5 dětí (měli jsme půjčenou ještě neteř) a jedna babička pobyt užili. První půlka června, turisté nikde, dlouho slibovaná polopenze, zábava v podobně nepracujícího tatínka a hlavně to moře, které bylo fakt teplé. Jediná vada na kráse byla průzračnost vody, neboť jsme byli v místě, kde byl uměle navezen rádoby písek, jež se s vlnami čeřil, a člověk připadal spíše jako někde u jezera, než u moře. Za to poslední zmíněné jsme od nejstarších sklidili poměrnou kritiku, neboť o šnorchlování se dalo opravdu jen mluvit.

Největší záhul dostal manžel. Ten po dvou dnech prohlásil, že takovou „dovolenou“ už dlouho nezažil. Chudák zastupoval roli hlídače dvouleťáka- kdykoli pokud dítě nespalo. Pokud spalo, nebo bylo ochotno trávit čas s maminkou (a pupkatá maminka s ním), tak dělal parťáka tlupě 4 dětí – a že byli v přesile. V polední pauze běhal po nákupech, večer obcházel s kočárkem, pomalu se pořádně nenajedl, protože prcek stlačil dvě sousta a už valil z restaurace ven. Jeho hájený prostor zůstala noc, a to teda i přes to, že se nám nejmladší budí několikrát denně, a první dvě noci na „dovči“ řádil.

Na zpáteční cestu jsme vyráželi po třetí ráno. Chtěli jsme se vyhnout manželově únavě po celonoční jízdě. Tady poměrně již vyspané nejmladší dítě toho opět mnoho nenaspalo, a jasně nám to dávalo najevo novým trikem – vytahováním ručiček z pásů sedačky. Je taky pravda, že jsem se na noční přejezdy nijak nepřipravila. Prostě jsem s variantou, že dítě nebude spát vůbec nepočítala. Mě se teda spát fakt chtělo, a zbytek auta průběžně podřimoval. Takže mě prďola letos dost zaskočil. Příště se polepším 😊

Z pohodového dítka v autě – jak dvě Chorvatska, tak i tříměsíční cesta Španělskem – se stal malý prudič, který nyní odmítá i 20-ti minutové přejezdy, a vytáčí rodiče vymýšlením stále nových fíglů, kterým se jeho starší bráchové samozřejmě smějí do potrhání.

You may also like

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *