Podnikavá maminka domškoláka (1) – Švadlenkou z lásky


Dnes Vám přináším svůj první inspirující rozhovor s pracující maminkou osmiletého domškoláka. Iveta je jednou z těch maminek, které nejenže se nezalekly domácího vzdělávání, ale navíc při něm ještě budují své vlastní podnikání.

Ivet, proč jste se rozhodli pro domácí vzdělávání?

Kdybych to měla říct stručně, tak se nám jednoduše nelíbilo to klasické dělení na vyučovací předměty a taky ranní vstávání. Chceme si čas organizovat po svém, tak jak nám to sedí a jak se nám to hodí. A taky je fakt, že synovi nevyhovují větší kolektivy.

Velkou výhodou pro nás je i to,že když syna něco baví, může tomu věnovat neomezený čas, nevstáváme na budík…

To zní super, my si taky rádi pospíme. Prozraď tedy čtenářům, jakou práci nyní vykonáváš?

Mám svůj e-shop http://www.uyves.cz, prodávám i na Fléru http://www.fler.cz/Yves24. Šiji všechno možné pro miminka. Například: hnízdečka, zavinovačky, mantinely do postýlky, kapsáře,nebesa, kojící polštáře atd. Nabízím barevné kolekce výbaviček do postýlky, ale i třeba látková písmenka či něco z oblečení. Nějaké výrobky mám skladem, ale jinak si každý může nechat ušít vše podle své představy. Na mých stránkách mám vzorník, ze kterého je možné vybírat.

A přiblížíš nám prosím, jak jsi se vlastně stala švadlenkou?

Před nástupem na MD jsem pracovala ve stavební firmě. Mám vystudovanou SPŠ stavební, obor pozemní stavitelství. Ovšem práce ve stavebnictví je pro mě, jako ženu, odkázaná hlavně do kanceláře. Po půl roce jsem zjistila, že tudy cesta k mé spokojenosti nevede. Stále ještě mě ale držel pocit, že když musí práci vydržet všichni,musím i já. Představa, že bych někdy dělala něco, co teď dělám, byla tak trochu z říše snů. Z práce jsem odešla na MD, a tak jsem měla prostor vstřebávat a vyčkávat, co dál život přinese. Po delší době jsem se začala vracet k malování,tvoření. Učila jsem se plést košíky z pedigu a jednoho dne jsem ze skříně vyndala zaprášený šicí stroj, který mi tam překážel. A když už byl doma, proč nezkusit něco ušít:).

Tak to začalo….

Úžasné. Kdy jsi přišla na to, že šití je ta správná cesta?

Nevím, jestli šití je správná cesta, ale momentálně na ní jsem:). Už jako dítě jsem tíhla ke všemu, co se tvořilo rukama. Jen jsem asi nebyla dostatečně přesvědčená o tom, že bych mohla jednou dělat něco, co mě baví. Společensky je to trochu mimo. Jak se říká,,nejdřív práce, pak zábava“. První kroky k šití jsem prošla asi v osmi letech u babičky švadleny. Pamatuji si její gauč, ze kterého vždycky vyndala odstřižky látek, pak jsem si zabrala celý stůl a tvořila jsem. Ke stroji mě ale nikdy nepustila, všechno jsem si šila ručně. Už odmala jsem neměla ráda dlouhé rozmýšlení o tom, co vyrobím. Šla jsem rovnou ke stříhání a všechno muselo být rychle. To se s věkem trochu mění, občas už potřebuji nechat nějaké nápady,,uzrát“. Pořád ale platí, že kdybych měla něco dělat ,,nanečisto“, nebaví mě to.

Prošla jsi nějaký kurz šití? A kdy ses rozhodla, že budeš výrobky prodávat?

Kurz jsem žádný neprošla. Jdu cestou vlastního objevování a učení se. Pomáhají mi videa na internetu a různé knížky. Když už věcí přibývalo, napadlo mě zkusit nějaké výrobky vystavit na Bazoš, posléze jsem objevila ještě Flér a zkusila i ten. Párkrát jsem byla i na trzích v okolí. Vše šlo rychle na prodej. A tak jsem šila dál. Postupně se zákaznice ptaly, jestli bych ušila to a ono – a díky tomu jsem stále rozšiřovala sortiment, až z toho nakonec vzniklo podnikání. Ze začátku jsem tomu věnovala hodně času, chodila jsem spát v noci, ale i tak jsem věděla,že to chci. Teď po pár letech už jde vše snadněji. Vím, kolik času mi jaký výrobek zabere, díky tomu si vše umím lépe rozvrhnout. Časově se šití věnuji zhruba 2-6 hodin denně. Je to ale hodně přibližné. Řídí se to množstvím objednávek, mou chutí tvořit, počasím atd.

A jak sis poradila s technickými záležitostmi?

V začátcích byl prodej jen příležitostný. Je tam stanovena určitá hranice za rok, kdy se příjmy nemusí přiznávat. Netrvalo to ale dlouho a zřídila jsem si ŽL.

Věci (papíry) okolo podnikání jsou pro mě na tom všem nejtěžší. Ale ač hodně věcí u mě plyne a nemám ráda systém, co se týká vedení účetnictví, tam je systém na místě a baví mě ho v tom mít. Zároveň mám kolem sebe lidi, kteří mi pomáhají, když potřebuji.

Když se podíváš nazpět, řekla bys, že to bylo všechno jednoduché, nebo naopak složité?

No, to je těžké říct. Co se někdy jeví jako složité, může být pak v porovnání s něčím novým jednoduché a naopak.Asi o tom takhle nepřemýšlím. Využívám toho, co život přinese. Baví mě to, co dělám, ale na druhou stranu nemám pocit, že bych k tomu byla upoutaná a nechtěla už nikdy nic jiného dělat. Prozatím nemám v plánu budovat svou značku, firmu, spíše regulovat své životní výdaje na minimum. Všechno je to cesta a vývoj.

Pojďme se ještě vrátit k domácímu vzdělávání. Kdo se u vás doma se synem učí? A zkusíš čtenářům přiblížit, jak se vlastně učíte?

Máme hodně volný režim. Spíš fungujeme tak, že odpovídáme na otázky, které přicházejí. Odmala si hodně ovšem povídáme, sledujeme věci kolem sebe a učebnice nepoužíváme. Vlastně nerozlišujeme výuku a volný čas. Takže se učíme pořád :-). Většinou je to tak,že syna něco nadchne a jede na té vlně nadšení několik dní, týdnů.. Např. když objevil příklady (sčítání, odečítání atd.), měli jsme za dva dny popsané dva sešity s příklady. Usínal a pořád přemýšlel, co by jak spočítal. Dlouhodobě ho drží zájem o rozmontovávání všeho elektronického. Třeba měl doma nefunkční auto na dálkové ovládání, které je teď na dílky, a ty dílky zas používá dál. Velkým broukem v hlavě je teď i to, jak fungují počítače. Vidím na něm, že kdykoli by vzešla snaha z mé strany ho něco naučit, nebude si to pamatovat a nejspíš mě nebude ani vnímat.

Máte nějaké aktivity (kroužky) mimo domov?

V synových třech letech jsme dojížděli do waldorfské školičky. Tam jsem se poprvé setkala s tím, že existují různé alternativy k běžným školám. Viděla jsem v tom krok k lepšímu, ale pořád to nebylo ono. Chodili jsme tam asi rok. Když jsem se pak syna ptala, jestli budeme pokračovat, nechtěl. Jezdil by jen kvůli mně a já vlastně kvůli němu. Asi od čtyř let chodil na fotbal, to vydrželo taky asi rok. Od té doby žádné stále kroužky nemá. Aktivit mimo domov máme hodně. S tatínkem si teď oblíbili venčení pejsků z útulku. Navštěvujeme hodně akce např. Noc vědců, festival vědy, dny otevřených dveří v dopravních podnicích nebo železničních depech.

Říkáš, že waldorfská pedagogika pro tebe nebyla to pravé. Je tedy nějaký ,,směr“, který ve vzdělávání považuješ za přijatelný?

Přes všechny možné články na internetu jsem se dostala až ke Svobodě učení, a tam jsem poprvé cítila, že to je ono. Že nejvíc přijatelný směr je pro mě ten, který mi nedává pravidla shora (pravidla, u kterých nevím, proč jsou), ale nutí mě vnímat hranice druhých lidí, na základě kterých pak v určitém uskupení lidí pravidla mohou vznikat. Z toho třeba vychází, že pro mě není přijatelný systém, v němž je rozhodováno za děti, kde má probíhat jejich učení. V jaký čas a co se mají naučit.

Máš na závěr nějakou radu pro maminky, které by rády vzdělávaly své děti doma, ale potřebují finanční příjem a předchozí zaměstnání není možno skloubit s DV?

Nejlepší rada asi je, aby se každý řídil sám sebou. Přijde mi důležité jednat s dětmi na rovinu. Pokud je situace taková, že maminka buď musí nebo chce jít do práce, neznamená to, že by dítěti nemohla říct o možnosti DV a vysvětlit mu, proč to ona nechce nebo proč to nejde… Snažit se třeba najít kompromis (svobodná škola nebo jakákoli škola, na jejímž výběru se podílí i dítě). Důvěřovat dítěti, že zvládne, co mu život přináší :-).

You may also like

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *