Ke Gandalfovi do učení

Unschooling je metoda vzdělávání, kdy si “žák” sám rozhoduje KDY, CO a JAK se bude učit.  V případě Nového Zélandu jde o plnohodnotný způsob vzdělávání, v České republice je (prozatím) nelegální.

Možnost svobodného vzdělávání již řadu let v ČR propaguje projekt Svoboda učení, jejichž blog velmi doporučuji www.svobodauceni.cz

 

Eliška s manželem se jednoho dne rozhodli, že svým dětem dopřejí vydat se cestou unschoolingu. Svoboda ve vzdělání se pro ně stala takovou prioritou, že se byli ochotni za ní odstěhovat. Nevydali se však do vedlejšího města ani kraje. Sbalili své tři děti a přesunuli se rovnou na druhou stranu zeměkoule. S Eliškou je možné se propojit skze jejich rodinnou fb stránku fallowdeer.

Eliško, kolik a jak staré máte děti?

Máme čtyři děti, tenhle rok jim bude 17, 14, 10 a 3. Nejmladší se narodil na NZ a doma. Z této zkušenosti čerpám dodnes, a srovnání období těhotenství tady a v ČR je „nebe a dudy“.

Kdy přišlo vaše rozhodnutí o svobodném vzdělávání?

Byla to poměrně dlouhá cesta :). Nejstarší syn prošel klasickou školkou a pak začal v malotřídce ve vesnici, kde jsme bydleli. Okamžitě dostal nálepku, a ty pláče u domácích úkolů si pamatuji živě dodnes.   U druhého už jsem věděla, že nám to nevyhovuje, takže šel do montessori školky. Monte nám v té době vyhovovalo, syn to tam miloval. Další cesta měla pro něj vést do Monte školy, kam šla většina dětí, které ze školky znal. Ale u zápisu jsme narazili.  Je hodně introvertní a nebaví se s každým na potkání :). S paní učitelkou absolutně nekomunikoval a ta nám sdělila, že ještě není sociálně zralý. Takže jsem rychle hledala něco jiného, protože ve školce zůstat nechtěl. Našla jsem tedy další Monte školu. Paní učitelka si ho tam nechala na celé dopoledne a když jsme ho pak vyzvedávali, syn byl nadšený a paní učitelka řekla, že ho bere, že neměla jediný problém. Nejstarší tam byl s námi na kukačku a cestou domu se ptal, proč taky nemůže chodit do školy kde si děti hrají. Takže další telefonát, jestli by neměli místo i pro něj. Měli. V pololetí třetí třídy přestoupil. První rok byl úžasný, bohužel v tom druhém to začalo haprovat.

V té době jsem narazila na nově vzniklé stránky Svobody učení, asi jsem byla jeden z jejich prvních čtenářů :). Ta představa byla úžasná. Ale věděla jsem, že v českých podmínkách to není možné a klasický homeschooling mě opravdu nelákal. Ve škole se to pomalu zhoršovalo, mladší syn začal chodit domů s pláčem. A v té době se probudil náš plán. Hledali jsme zemi, kde je unschooling legální, mluví se tam anglicky a manžel má reálnou možnost získat práci. Vyhrál Zéland, kde jsme byli na 9 ti měsíční svatební cestě. Děti jsme postupně stáhli ze všech institucí domů a začali plánovat odjezd. Zabralo nám to skoro dva roky. Prodali jsme dům, zbavili se hypotéky, zpeněžili a rozdali jsme všechny věci. Zbylo nám pět batohů narvaných k prasknutí, odrážedlo a 8 krabic s legem.

 

Co přesně pro vás unschooling znamená?

Je to pro nás svoboda, nemusíme se ohlížet na žádná společností nastavená pravidla. Děti jsou spokojené, a to je pro nás to nejdůležitější.

 

Kolik bylo dětem v době, kdy jste odjížděli?

Když jsme vyjížděli tak jim bylo 5, 9 a 12.

 

Co na to vaše okolí?

Tchán v pohodě jeďte, moje máma nechtěla bála se a nechtěla přijít o vnoučata, ale nebránila nám, švagrová totálně s ničím nesouhlasila, měla představu, že už u Průhonic nás někdo zabije :).  Dokonce synovi nabídla, aby se k nim přestěhoval, že tam bude moct chodit do školy.

 

A jak vaše osobní věci?

Skoro všeho jsme se zbavili, naučili jsme se držet si odstup od věcí a nelpět na nich. Měli jsme velký dům s garážemi, sklepem, půdou, všude nebylo k hnutí.

 

Eliško, vím, že pro svůj přesun na Nový Zéland jste zvolili ne zcela tradiční postup 😊

Řekneš nám prosím něco o tom?

S manželem milujeme cestování, a tak jsme si chtěli splnit náš sen dojet na Zéland po zemi. Nejsme moc velcí fandové plánování, takže co přijde to přijde. Udělali jsme si jen zhruba představu, kudy pojedeme, vyřídili víza. Cesta tam nám trvala 4 měsíce. Vyjížděli jsme z Florence autobusem. Slovensko, Rakousko, Maďarsko, Rumunsko, Turecko, Írán, Emiráty, přelet do Indie, přelet na Srí Lanku, přelet do Thajska, Malajsie, Indonésie, Východní Timor, přelet Austrálie a konečně přelet na Zéland.

Využívali jsme vždy nejlevnější dopravu, takže jsme si užili skoro všechny dopravní prostředky, děti poprvé letěly letadlem, vlaky, autobusy, metro, tramvaje, tuk tuky, lodě, trajekty, někdy i pěšo. V Thajsku jsme měli i mini nehodu ve vypůjčeném tuk tuku. Nejvíc jsem se bála velkých měst, ale nakonec jsme si je zamilovali, třeba Bombaj je úžasná. Manžel se zase zamiloval do Íránu.

Všude bylo krásně, země jsou různorodé a milé lidi najdete v každé z nich, zvlášť když vidí děti.

 

Taková cesta se třemi dětmi, to chce odvahu 😊 Co jste měli sbalené sebou?

Měli jsme 5 batohů plus odrážedlo. Vyjížděli jsme ze zimy a jeli zpět do zimy, takže jsme museli táhnout i teplejší oblečení a spacáky. Dceři bylo sice skoro 6 let, ale odrážedlo nám zachránilo život, ujela s ním to, co my jsme ušli, aniž by kňourala, že ji bolí nohy. Akorát v Bombaji nás s ním nepustili do metra, že je to prý potenciálně nebezpečná zbraň :).

 

Jak jste se cítili po příjezdu na Nový Zéland?

Chvíli jsme pocestovali, než jsme dorazili do města, kde jsme se rozhodli zůstat. Na letišti nás čekal náš bývalý flatmate, kterého jsme 15 let neviděli.  S adaptací na místě jsme žádný problém neměli, prostě jsme věděli, že cesta zpět nevede.

 

Kde jste našli ubytování?

Asi 14 dní jsme bydleli v kabině v kempu, než jsme sehnali první pronájem. Bydlení na Zélandu je kapitola sama o sobě. Bydlíme už ve 4 domě a mě je půl roku doma zima. Topení v ložnicích je tu sci-fi, nikoho snad ani nenapadne, že by tam mělo být.

 

Museli jste se po příletu někde přihlásit?

Na letišti jsme dostali 3měsíční turistické vízum. Chvíli před vypršením dostal manžel pracovní vízum na 3 roky a následně jsem si vyřídila partnerské a pro děti studentské víza. 3 roky uplynuly jako voda, teď má manžel work to residency víza, což je cesta k trvalému pobytu.

 

Je možné tam pobírat nějaké sociální dávky? Já jsem doma na rodičáku, tak co mě hned napadne je  mateřská a rodičovská, jak to tam funguje?

Bohužel nespadáme ani do českého ani do zélandského sociálního systému. Dostáváme jen domškolácký přídavek, který je pro všechny děti v domácím vzdělávání. Vyplácí se jednou za půl roku a je určen primárně na vzdělávání, ale nikdo nekontroluje, za co ty peníze utratíš.

 

Kde našel manžel práci?

Náhoda. Jeden Čech měl svoji firmu a manžela vzal a pomohl mu vyřídit první víza.

 

Jak na legální práci na NZ?

NZ immigration má skvělé stránky, kde se dá dohledat všechny informace. Je spousta cest, ale momentálně se socialistickou vládou se utahují šrouby a zpřísňují podmínky.

Cest je vícero, pro mladé a bezdětné je tu možnost přes working holiday víza.  Jsou různé druhy pracovních víz, nebo pro majetné podnikatelská.

 

Jak to mají děti se školou?

Do školy nechodí, jsou unschooleři, dcera chtěla jeden čas kvůli kamarádům. Měli jsme vyhlédnutou jedinou svobodnou školu, co u nás je, ale naštěstí neměli místo. Ranní vstávání mě děsí :). Po tom, co našla kamarády změnila názor.

Domácích školáků je tu hafo, pořádá se spousta kroužků a aktivit jen pro ně. Jezdíme jak na homeschool tak unschool campy.

 

Chodí na kroužky?

Kluci momentálně ne, dcera jako jediný extrovert v rodině chce neustále být všude jinde než doma, takže vymetáme kde co.  Chodí na gymnastiku a parkour, umělecké workshopy a chce zkusit surfování.

 

Jak rychle se naučily děti angličtinu?

Kluci měli základy ze školy, dcera znala jen pár slov, které zachytila během cesty na Zéland, Ještě stále nečte a nepíše, takže si našla vlastní cestu a během prvního roku se naučila sama z You tube. Všichni tři už nám dělají překladatele.

 

Jak rychle je možné se dostat mezi lidi, udělat si přátelé, kamarády?

Určitě záleží na člověkovi. Já jsem poměrně stydlivá, takže tohle je pro mě opravdu velká výzva. Jsme tu skoro 4 roky a už máme určitý okruh známých. Většinou tedy z domškolácké komunity. Pár lidí z České komunity a manžel z práce.

 

Po jak dlouhé době je možné se na NZ cítit jako doma?

To netuším 🙂 Já jsem doma tam kde je moje rodina.

 

Měla jsi někdy pochybnosti o tom, že jste se na NZ přesunuli?

Ne neměla. Cesta zpět pro nás nevede, jsme 100% přesvědčení, že děti do systému dát nechceme, takže pokud bychom tu nechtěli/nemohli zůstat šli bychom do jiné země, či počkali až bude nejmladší dítě mimo povinnou školní docházku, což je dalších 12 let.

Ano, někdy je to tu taky těžké, ale jsme rodina a společně do zvládáme skvěle.

 

Máte plány do budoucna?

Nemáme 🙂 Chtěli bychom zůstat, ale uvidíme, jak to dopadne s vízy, tak nám drž palce. Na cestování momentálně nezbývají finance. Z jednoho platu opravdu nic neušetříme.

Eli, palce držím a smekám před vaší odvahou….

      

You may also like

2 komentáře

  1. Dobry den, mam na Vas velku prosbu. Je mozne prihlasit dieta do skoly na NZ aj bez stahovania? Proste dosiahnut homeschooling/unschooling zapisom na skole v zahranici, tu si to daju do systemu…proste aby sme pred legislativou v SR boli OK?

  2. Zdravím na Nový Zéland….jsem rád, ze se Vám daří. Jen bych rád řekl, že švagrová neměla obavy z toho, že se chystáte přesídlit, ale měla obavy z vaší cesty v tou dobou potenciálně nebezpečných oblastí. A synovi nabídla možnost bydlení, protože byl už celkem dost velký a měl by tak možnost si sám vybrat. Jak píšeš…aby si sám řekl kdy, kde a jak…mějte se krásně a ať se vám daří.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *