Od klasické základní školy ke svobodnému vzdělávání

Unschooling je metoda vzdělávání, kdy si “žák” sám rozhoduje KDY, CO a JAK se bude učit.  V případě Nového Zélandu jde o plnohodnotný způsob vzdělávání, v České republice je (prozatím) nelegální.

Možnost svobodného vzdělávání již řadu let v ČR propaguje projekt Svoboda učení, jejichž blog velmi doporučuji www.svobodauceni.cz

 

Veronika Sveska Morongová, jedna ze zakladatelů právě vznikající svobodné demokratické školy Erazim, je další maminkou, která mi poskytla rozhovor o vzdělávání svých dětí, o překážkách, které na základní škole překonávali, o práci, kterou vykonává současně s domácím vzdělávání a také hodnotách, které spolu se svým mužem v rodině sdílí.

 

Verun, kolik a jak staré máš děti?

 Mám 4 děti ve věku 2,4,6 a 8 let. Dvě nejstarší jsou školou povinné 1. a 3. třída. Další školní rok nás čeká i povinná školka.

Čtyři děti, to zní náročně, alespoň mi ty moje dávají občas celkem zabrat. Jak to zvládáš?

Někdy je to náročnější, ale dá se to. Hlavně moc neřešit a dát věcem volný průběh. Poměrně dost čerpám z nyní pozastaveného vlastního studia na VŠ – sociální pedagogika a potom z práce pro neziskovku Otevřeno (www.otevreno.org), která působí ve vzdělávání pedagogů, takže mám přehled o tom, jak se dá učit, jakou formou, jakými prostředky, a nebo i jak to raději nedělat 🙂

Hm, to je fajn, vzdělávat se v něčem, co je pro tebe přínosné. A proč jsi se rozhodla pro domácí vzdělávání?

Proč domácí vzdělávání? U nás je to celkem dlouhý příběh. Zkusím jej zkrátit 😊

Než nastoupil do školy nejstarší syn, bydleli jsme skoro v Brně. Hodně pečlivě jsme vybírali školu, ta spádová neměla nejlepší recenze. Nakonec po třech různých zápisech a dlouhém výběru jsme se rozhodli pro malou vesnickou školu, která byla rodiči hodnocená dobře, a i ze zápisu jsme měli velmi dobrý pocit. Syn to tam první dny miloval natolik, že jsem jej musela přihlásit do odpolední družiny. Jenže poměrně rychle nastaly problémy. Po měsíci dostal 4 ze čtení. Paní učitelka nám předhazovala, že se mu nevěnujeme a že hodně zapomíná… Bohužel jsme nevěděli o elektronickém systému na úkoly, známky a další komunikaci školy s rodinou, protože nám, stejně jako polovině dalších rodičů, nedorazil email na třídní schůzku. To ale paní učitelku nezajímalo.

Postupně jsme zjistili, že syn často zapomínal schválně – když už nemohl být první, chtěl vyniknout alespoň na chvostu.

Trable ve škole se stupňovaly a syn začal mít psychosomatické problémy, jako jsou bolesti hlavy, břicha, nohou… Obvodní lékařka nám doporučila změnu třídního kolektivu, to ale nebylo moc proveditelné, protože jsme se měli o velkých prázdninách stěhovat a během přibližně roku by tak byl ve třech různých školních prostředích.

Rozhodli jsme se vzít jej domů a jedno pololetí to zvládnout společně. Všechno jsme dohnali a ve spoustě věcí byl i napřed. U přezkoušení jsme ale narazili. To bylo formou testu.

Syn na konci první třídy četl veškerá zadání a vypracovával asi 7 stránek úkolů z češtiny, matematiky a prvouky. Matematiku jsme si nechali na konec, protože v ní byl opravdu dobrý. Ale jak byl po hodině práce, s několika krátkými pauzami, unavený, tak se zasekl u čtení slovní úlohy, a protože měl pár dalších chyb z nepozornosti nebo přepracovanosti, tak dostal dvojku na vysvědčení. Nesl to hodně těžce. Trochu pomohlo, že doma dostal podobný test, na který měl dostatek času a klid. A hlavně byl odpočatý. Podle kritérií paní učitelky by dostal jedničku.

Během prázdnin nám dalo dost práce ho namotivovat, aby na školu nezanevřel. V září se začal těšit, a protože přestěhování se nám protáhlo, tak jsem prosila o jistou schovívavost, že během září budu mít manžela doma jen na víkendy, a to ne všechny a že ne všechno je přestěhované a vůbec chaos v novém a tak dále… Paní učitelka nejdříve projevila pochopení, ale po několika málo dnech byl opak pravdou.

Najednou byl problém, že neměl správný penál, obaly na sešity, že neměl správné boty na venkovní tělocvik, že mu chyběla podložka… Snažila jsem se vysvětlit, že bez auta a se 4 dětmi nehodlám shánět pomůcky a vybavení den nebo dva před tím, než to potřebuje. Že zkrátka potřebuji mít mezi informací, že něco potřebuje a dnem, kdy to potřebuje, víkend. Bydlíme na malé vesnici, kde se toho nedá moc sehnat. Marně jsme z tohoto důvodu ještě před začátkem školního roku žádali o seznam pomůcek. V odpovědi stálo, že jej dávají až v prvních dnech školy.

Seznam se neustále rozrůstal, a hlavně něco šlo mailem, něco do deníčku, něco v systému… Vyvrcholilo to tím, že dostával 5 z domácích úkolů. Domlouvala jsem se ve škole, že ze středy na čtvrtek nebudou žádné úkoly, protože syn chodí na koně, krátce po skončení školy, domů se vrací po šesté, a to se zvládne maximálně tak vysprchovat, najíst a pokud do školy, tak v posteli něco přečíst.

Řešili jsme i to, že syn byl napřed v matematice a v hodinách se nudil, tudíž nedával pozor a nevěděl, co se probírá. Čtení a psaní ho vůbec nebavilo. Při osobním setkání s paní učitelkou a synem vyplynula napovrch spousta maličkostí a věcí, které nás ubíjely, ze kterých nebyla ochotná slevit, které nebyly ve školním ani klasifikačním řádu, ani ŠVP, ani nevyplývaly ze školského zákona. Ale na škole se to tak dělá a žádné výjimky se tam netrpí. V tom okamžiku jsme se rozhodli, že do této školy už syn nenastoupí a oslavili to velkou zmrzkou.

Potom jsme hledali školu, která by byla přívětivá k domškolákům, nestresovala z přezkoušení, měla volná místa a nevadil by unschoolingový přístup k učení. Naštěstí se nám to povedlo. Sice jezdíme k přezkoušení asi 200 km, ale máme to tam rádi. Škoda, že mají jen první stupeň.

Druhým případem byla dcerka, která chtěla chodit do školky i přes problémy, které se nám nezdály – kupříkladu zkoušení z různých témat např. lidské tělo, dny v týdnu, roční období… Vypíchnu jednu nepříjemnou zkušenost. Dcerku to moc nebavilo a nedávala pozor a když měla říct, jak jdou dny v týdnu, tak se zasekla. Paní učitelka na ni křičela. Takových situací bylo poměrně hodně a dcerce se taky nelíbilo, že křičela i na jiné děti. Nakonec jsme se rozhodli školku dokončit z domova.

 

Teď jsi popsala řadu lapálií, se kterými se rodiče a jejich děti mohou ve škole potkat. Tak snad pro vás již v této oblasti odzvonilo 😊

Verun, ty momentálně učíš děti doma a také pracuješ. Řekni nám prosím, co děláš.

Pracuji na částečný úvazek, především z domova jako programová manažerka v Otevřeno. Snažíme se o prosazování inovací ve vzdělávání na pedagogických fakultách. Mám na starosti činnost poboček na 5 pedagogických fakultách a 1 nově vznikající. Pobočky si organizují vzdělávací program, neformální setkávání, kulturní akce pro studenty i veřejnost, snaží se šířit osvětu na pedagogickém poli, aby do systému přicházeli učitelé, kteří vědí, jak učit a aby v centru jejich zájmu bylo dítě, aby všichni zapojení do vzdělávacího procesu byli spokojeni. Je to jen jeden z pilířů, na kterém naše organizace stojí, ten další je podpora akademiků v zavádění inovací ve výuce pedagogů a třetím je mediální osvěta a dalo by se říci takové lobby ve vyšších kruzích 🙂

Tak to zní moc zajímavě, to tě asi baví, viď?

Ano, baví mě to maximálně! Pracuji s mladými lidmi, studenty a ti jsou úžasně kreativní, i když ne vždycky si nechají radit 🙂 Díky této práci jsem se stala optimistou na poli pedagogickém. Vidím, že i na nejvyšších postech jsou lidé, kteří chtějí, abychom měli kvalitní vzdělávání s ohledem na děti. Vidím, že to v našem školství není tak beznadějné, jak by se z našich předchozích zkušeností mohlo zdát. Vlastně díky těmto špatným zkušenostem, jsem našla tuto práci. Hledala jsem, jak mohu naše školství změnit. Když se mi něco nelíbí, tak to chci aktivně ovlivnit než jen něco kritizovat.

Tuto práci můžu dělat díky manželovi, který pracuje 3 dny z domova a 2 dny v kuse je na služební cestě. Je to náročnější na plánování, ale cítím se svobodnější než, když jsme měli děti ve škole a školce. Rodina z mojí i mužovy strany bydlí daleko, takže babičky na hlídání nejsou o to více plánujeme společný a pracovní čas. Já tak 2x do měsíce jedu na 1-3 dny pryč a vracím se odpočatá a kolikrát s novými nápady do domácí „výuky“.

A kdy to vlastně děláš, 4 děti a práce částečně z domu…?

Většinou v době, když děti něco dělají a nebo večer, když už je klid. Pokud to ale přes den potřebuji, tak odpoledne mi pomáhá manžel, jde s dětmi na dlouhou procházku, nebo na zahradu a já mám pár hodinek klid na práci, telefonování a jiné zařizování.

Jinak pokud to vyjde, tak od září budu učit na další částečný úvazek ve svobodné demokratické škole Erazim. Trochu to zamává s naším spíše nerežimem a bude to dojíždění cca hodinu tam hodinu zpět, ale beru to jako výzvu, tenhle typ vzdělávání mě hodně zajímá, můžu mít děti s sebou a taky vím, že podobně smýšlející kolektiv a podnětné prostředí naše děti potřebují. Plánuji mít režim 3 dny fyzicky ve škole a 2 dny pro Otevřeno.

Tak to je super. Postup vzniku svobodné školy Erazim sleduji a moc tomu fandím! Již víme,  že škola byla schválena a zapsána v rejstříku MŠMT a bude fungovat od září 2020 v Opavě. Zájemci se mohou hlásit přes FB profil Svobodná demokratická škola Erazim či na webových stránkách www.erazim.cz přímo zřizovateli, Matěji Frgalovi.

Verun, kdopak se u vás doma s dětmi učí?

My se moc cíleně neučíme. Prostě děti něco zajímá, tak jim o tom řekneme, nebo je do dané činnosti zapojíme, jak to jen jde. Více času s nimi trávím já. Na jedné žádosti k individuálu jsem psaná já a protože při stěhování jsme nemohli najít moje dokumenty, tak na druhé žádosti je psaný muž. Prakticky to nic neznamená. Mám výhodu, že v tomto mi manžel naprosto důvěřuje a důvěřuje i dětem. Já mu zase přenechávám jiné oblasti rodinného fungování, ale neznamená to, že si nic neříkáme. Spíš naopak, hodně si vzájemně v rodině sdílíme, co jsme se naučili, co nového je na domě opraveno, s jakými problémy, nebo radostmi se potýkáme v práci…

Vůbec netuším kolik času trávíme učením. Věřím, že se učíme neustále. Tím myslím i my dospělí. Začali jsme se hodně věnovat otázkám proč a vůbec se snažit odpovídat na dětské dotazy, které přichází v průběhu celého dne. Všichni zapojováni do běžného rodinného života. Neustále je něco zajímá, na něco se ptají, něco tvoříme, někam jezdíme, píšeme příbuzenstvu a kamarádům…. Angličtinu a cizí jazyk se učí hlavně z youtube, potom jim pouštíme pohádky v angličtině a vysvětlujeme s mužem sami. Neučíme nic podle předmětů nebo bloků. Jsou činnosti, kdy se učí více věcí naráz a dalo by se to zařadit třeba do výtvarky a dalších předmětů.

Syn vymyslel hru, u které se hází desetistěnnou kostkou, čísla se mezi sebou vynásobí a posune se figurka na políčko se správným výsledkem, potom si vezme kartičku a tam přečte otázku nebo úkol z oblasti geometrie, ČJ, AJ, Prv, HV, VV, dramatické výchovy, víry, a pozor japonštiny. Syna Japonsko velmi zajímá a nadchl i mladší sourozence. Koukají na Naruta a jiné japonské animáky, učí se jednotlivé fráze a slova v japonštině a reálie o Japonsku.

Super, taky koukáme na youtube v jazycích. Je to skvělý způsob, jak naposlouchat rodilé mluvčí.

A co třeba kroužky?

Na kroužky nemáme moc čas, pořád někde jsme. Nyní chodí děti nárazově na skauty. Jezdí spíše jen na víkendové akce, občas týdenní schůzky. Máme nejbližší oddíl 35 km, tak to není úplně na dojíždění bez rodičů. V teplejších měsících jednou týdně na koně. U skautů hraje velkou roli, že oba s manželem jsme aktivní v Junáku (největší skautská organizace v ČR) a koně si vybraly děti samy, jen když je zima, tak jsou zmrzlé, a tady není krytá jízdárna, tak to nehrotíme. Spoustu věcí jsme schopni učit sami díky našemu zaměření já třeba učím děti plavat, a protože nevyšla hudebka, tak budeme s manželem oba učit děti na kytaru a flétnu. Manžel tančil, tak vede děti i tímto směrem. Mám praxi ze školy s doučováním komplet ZŠ učiva a vybraných předmětů i SŠ, tak věřím, to děláme dobře. Aby to nevyznělo špatně, děti se učí hodně věcí samy a dospěláky k tomu moc nepotřebují, ale snažíme se být k ruce, když nevědí jak dál, nebo chtějí dělat něco společně, když je něco naprostá novinka a ony potřebují informace. Někdy je nasměřujeme, kde je najít, jindy si s nimi o tématu více povídáme, nebo společně zkoumáme.

Máte doma nějaký režim? Například, kdy je volná zábava, a kdy je čas na „školní aktivity“?

Režim moc neřešíme. Jak jsem psala výše, máme vzdělávání typu unschooling a super školu, kde je nám to tolerováno. Začátkem roku dostaneme výstupy, které by měly být na konci roku a ty si přečteme a v průběhu roku se k nim vrátíme. Někdy podle nich chceme jet a někdy ne. Jsou to spíše vodítka a inspirace, co se můžeme učit. Dcerka teď byla na prvním přezkoušení. Je hodně napřed, mohla by s přehledem do druhé možná i třetí třídy. Syn je zase dobrý v programování, ale čeština mu dělá problémy.  Vyjmenovaná slova třeba moc neřešíme. Resp. když ho zajímá jaké i/y se kde píše, tak mu vysvětluji i proč. Pokud k němu dojde informace na vyžádání, tak si to pamatuje. Pokud ho to v tu chvíli nezajímá, tak to prostě bude mučení pro něj i toho, kdo ho to chce naučit a stejně to nebude moc dobře umět. Vidíme, jak nenásilné učení opravdu našim dětem i nám prospívá. Odpadla velká dávka stresu. Nyní už máme vysvědčení doma a jsou samé jedničky.

V unschoolingu považuji za důležité, aby děti nebyly ponechány na pospas, ale měly podnětné prostředí a také aby dostávaly zpětnou vazbu na jejich postup v učení a aby si určovaly co, kdy a jakou formou se budou učit. Díky tomuto přístupu máme celkem svobodu, můžeme vstávat v osm nebo i devět a můžeme jít pozorovat hvězdy i o půlnoci. Nebo si udělat výlet v půlce pracovního týdne. Jít do bazénu dopoledne, když tam moc lidí není atd… Režim je takový, na kterém se ráno nebo večer před tím domluvíme. Máme nějaká pravidla, ale občas nastanou situace, kdy je dobré je upravit, nebo pro jednou je porušit.

Krásné Verun, moc hezky se to čte a věřím, že i vám všem žije. Podělíš se s námi o výukové materiály či podklady, které doma používáte?

Co používáme za výukové materiály? Máme nějaké učebnice a pracovní sešity, ty ale leží spíš ladem. Děti si hodně tvoří samy, například komiksy, hry, programují ve Scratch jr. Vzdělávací aplikace a programy mají úspěch jen z kraje, máme vyzkoušeno Matemága, Včelku, Khan Academy a ještě nějaké další. Většinou když děti něco zajímá, tak si to najdou na internetu, díky tomu je vedeme i k filtrování a ověřování informací. Velký zdroj inspirace je youtube. Jako knihy se nám osvědčily komiksy a edice První čtení podporující genetickou metodu čtení. Největší zdroj inspirace a učení vidím v cestování. Bohatě stačí to cestování po krásách naší země 🙂

 

Máš nějakou radu pro maminky, které by rády vzdělávaly své děti doma, ale potřebují finanční příjem a předchozí zaměstnání není možno skloubit s DV?

Pokud máte jenom trochu možnost učit děti doma a dát jim svobodné vzdělávání, jděte do toho. Hledejte cesty kde se dá ušetřit. Najděte si možnosti jak podnikat nebo pracovat z domu, je spousta možností, ale každé nám sedí něco jiného. Vím o rodinách, které mají malé hospodářství a jsou téměř soběstační. Jsou rodiny, které živí blogy a vlogy, lidé, kteří pracují z domova jako programátoři, grafici, copywriteři, daňoví poradci, překladatelé, prodávají kosmetiku a drogerii, prodávají vlastní bižuterii a jiné výrobky, mají doma dětskou skupinu, pracují jako call operátoři, vyřizují reklamace a online komunikaci s klienty, otevřeli si eshop nebo i kamenný obchod… Možností je spousta, každé nebo každému sedí něco jiného. Máte-li nějaké povolání snů, které je realizovatelné z domova, nebo na cestách, tak do toho jděte. Nejdříve si to ale musíte sami v sobě vyjasnit a nemít pochyby, nemuset se obhajovat před okolím, věřit té cestě a jít po ní. Hodně štěstí všem, kdo se tak rozhodnou ne vždy je to jednoduché, ale jen mrtvé ryby plavou s proudem.

 

Moc děkuji Verun😊                                                                                                                                                

You may also like

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *